* tato vzdálenost je dána konstrukcí SLR a platí pro SLR Pentax , u jiných značek se může mírně lišit, což nemá téměř žádný vliv na velikost dírky

Některý objektiv je určen pro makrofotografii, jiný pro focení zvěře. Stejně tak tomu je s dírkovou komorou. Fantazii a kreativitě se sice meze nekladou , ale přesto je potřeba si uvědomit, kde jsou pomyslné hranice, za které při pořizování fotek dírkovou komorou nemá smysl jít. Ne že by to nešlo, ale nestojí to za námahu…

Fotit s dírkovou komorou lze v podstatě všude tam, kde je dostatek světla a času. Konstrukce komory si vynucuje dlouhé expoziční časy, i za slunečného dne při 100ASA se časy nedostanou pod 1 vteřinu ( což je u vlastnoručně vyrobené komory bez závěrky vlastně dobře, protože kratší časy by se špatně realizovaly). Tím jste převážně odsouzeni k fotkám v terénu, i když ani záběry v interiéru nejsou nemožné , jen to chce prostě delší expozici.

Fotografování dírkou má svá specifika, která do jisté míry omezují výběr motivu - úhel záběru je široký, širší než s objektivem 20mm u kinofilmu, dochází ovšem k výrazné, ale rovnoměrné vinětaci , kterou lze kompozičně využít. Nejkratší zaostřitelná vzdálenost je sice teoreticky rovna ohniskové vzdálenosti, ale blízké předměty jsou rozmazané, doporučuji alespoň půl metru a více, výhodou ovšem je , že pak je již hloubka ostrosti absolutní, vše až do nekonečna je stejně ostré (nebo přesněji řečeno lehce neostré). Na druhou stranu u plnohodnotných dírkových komor je ovšem nutno počítat se zobrazením obdobným širokoúhlým objektivům , totiž že i relativně málo vzdálené předměty se jeví, jako by byly vzdálené hodně, je tedy potřeba jít mnohem blíž, než obvykle. To omezuje motiv na rozměrnější předměty, architekturu , u které dochází sice k deformaci linií, ale žádnému soudkovitému či poduškovitému zkreslení, nebo na krajinu.

Pohyblivé předměty s ohledem na čas expozice rovněž není možno příliš doporučit (pokud pomineme záměrné pohybové neostrosti, které se naopak získají velmi snadno) . Sport asi rovněž není tím pravým motivem, snad s výjimkou šachu nebo kouření dýmky na čas. Lze samozřejmě fotografovat i portréty či akty , ovšem s vědomým využitím vlastností dírkové fotografie a dostatečnou trpělivostí modelu a s dostatečným osvětlením. Problémem přístrojů domácí výroby je samozřejmě neexistence hledáčku , alespoň ve fázi prvních pokusů. S ohledem na úhel záběru a uvedené motivy se ovšem dá celkem snadno odhadnout.

Použití blesku je rovněž v podstatě nemožné, protože i pro relativně silné blesky současné produkce je problém scénu dostatečně osvětlit. Při směrném čísle blesku GN50 , které není ani dnes pro pokrytí širokého úhlu zcela běžné, pro formát 6x9, kterému odpovídá dírka s ekvivalentní clonou f125, a pro film o citlivosti 100ASA pak vychází vzdálenost , kterou blesk „dosvítí“ na 40cm, což není mnoho.

Protože dírková komora nemá žádné lamely clony ani čočky, nedochází při focení v protisvětle ke vzniku „prasátek“, oblíbené „hvězdičky“ sice vznikají ale počet paprsků je dán nepřesností dírky ( nejčastěji otřepem) a nejsou tak výrazné. Místo prasátek se ovšem objevují různé světlejší soustředné „skorokružnice“ kolem zdroje světla. Navíc je dost těžké odhadnout expozici , expozimetr dává díky jinému úhlu záběru jen orientační údaje, které je potřeba korigovat zkušeností a odhadem . Znám ale i fotky pořízené touto technikou, které jsou velmi dobré – protisvětlo, pokud je dírka kvalitně provedená, dokáže vytvořit jakýsi “sluneční déšť“ . Většinou vypadají díky výrazné vinětaci a problémům s přesností dírky lépe záběry „se sluncem v zádech“, protože hlavní motiv je lépe nasvícen a zdůrazněn. S vinětací souvisí další malý problém , a to otázka kompozice. Protože středová kompozice není vždy s ohledem na scénu vhodná, nezbývá než volit kompromis – komponovat částečně mimo střed, zbytek dohnat oříznutím . Pokud byste komponovali rovnou dle třetinového pravidla, hlavní motiv by se dostal již hodně do oblasti ovlivněné vinětací, což je málokdy tvůrčím záměrem.

Protože doma vyrobené přístroje dírkové fotografie nebývají konstrukčně příliš pevné (obzvlášť ty provizorní z krabice od bot), často rozměrné či problematicky transportovatelné , pro první pokusy zvolte raději motiv v blízkém okolí, u něhož je možno opakovat expozici za obdobných podmínek, abyste mohli případně zjistit přesněji korekci času proti vašemu expozimetru či fotoaparátu používanému jako expozimetr , i když to zpravidla není nutné. Pevné ustavení kamery (stativ) je nutností, časy nad jednu vteřinu udrží málokdo.

Správné určení expozice není tak těžké, jak by se na první pohled mohlo zdát. Protože znáte přibližný koeficient pro prodloužení času pro daný průměr dírky , stačí použít expozimetr nebo měření zabudované ve fotoaparátu pro zvolenou citlivost negativu a clonu 16 a změřený čas vynásobit koeficientem. Protože čas však většinou vyjde v řádu vteřin , je potřeba zohlednit prodloužení dané Schwarzchildovým efektem (pro Fomapan 100 je to od 1 do 10 vteřin 4x a nad 10 vteřin 8x, pro jiné negativy je nutno zjistit z údajů výrobce) . Planfilm mívá v jednom rohu na kratší hraně zářez, který umožňuje určit stranu s citlivou emulzí. U Fomapanu, pokud jej máme otočen tak, že tento zářez je umístěn na levé straně nahoře , je otočen citlivou vrstvou k nám. Předpokládám, že tento systém značení je jednotný, i když praktické zkušenosti mám pouze s Fomapanem.
Pokud ovšem pro začátek použijete pozitivní papír normální gradace, musíte čas prodloužit 100x, neboť citlivost papíru je cca stokrát menší než u filmu 100ASA . Tím se sice dostáváte k časům v řádu minut až desítek minut, nicméně dírko-fotografie nepatří k uspěchaným technologiím a rychle pohybující se předměty s ní lze fotit jen velmi nesnadno.
Výhodou dírkové fotografie je, že není tak kritická k přesnosti, ať už při výrobě dírkové komory, tak při expozici, planfilm je relativně pružný a snese i drobné odchylky při expozici, papír rovněž.

V předchozích odstavcích jsme si řekli, co a jak se dá dírkovou komorou fotografovat, teď přistoupíme k vlastní realizaci . Není to tak obtížné, jak by se mohlo zdát, kutilové jsou ovšem ve výhodě, ale ani úplní nešikové nemusí vše hned vzdávat…

Máte-li zvolen formát negativu, stojíte před nejdůležitějším úkolem, vyrobením vlastního dírkového „objektivu“, na kterém stejně jako u všech ostatních fotoaparátu záleží nejvíc . Možností je opět několik a závisí na vašich možnostech. Pravidla pro konstrukci jsou v podstatě dvě – co nejmenší tloušťka materiálu (ovšem při zachování potřebné pevnosti) , ve kterém je dírka „provrtána“ a co nejpřesnější kruhový tvar odpovídajícího průměru. Komerčně vyráběné dírky jsou realizovány vyleptáním do neprůhledné kovové vrstvy na křemičitém skle nebo vypálením laserem do vhodné podložky . Ne každý z nás ovšem disponuje těmito technologiemi, takže jsme nuceni použít běžně dostupné metody a o trochu víc trpělivosti. Výchozím materiálem bude plechovka od piva či jiného nápoje ( tloušťka plechu cca 0.1mm a méně), ze které ostrým nožem nebo nůžkami oddělte kousek plechu cca 3x3 cm, který vyrovnejte. Jako nářadí budete potřebovat ostrou jehlu a jemný smirkový papír ( zrno alespoň 320 nebo jemnější), kousek tvrdého dřeva jako podložku a spoustu trpělivosti. Špičkou jehly prorazte otvor do plechu a otáčením jehly mu dejte kruhový tvar . Otřep zabruste z obou stran smirkovým papírem a zkontrolujte průměr. Tady ovšem vzniká problém, jak tento průměr změřit. Na okraji plíšku udělejte zářezy s roztečí 5mm ( toto se dá snadno změřit i plastovým pravítkem) a pokuste se zjistit vzájemný poměr mezi průměrem dírky a touto vzdáleností. Možností je opět několik, pokud máte zvětšovací přístroj, je vyhráno . Vložte plíšek místo filmu tak, aby v zorném poli byla dírka i se zářezy, vytáhněte zvětšení na maximum, zaostřete a změřte na promítnutém obraze průměr dírky a vzdálenost zářezů . Trojčlenkou pak snadno zjistíte průměr dírky:

D=(X / Z) x 5

kde D je skutečný průměr dírky, X je průměr jejího obrazu a Z vzdálenost obrazu zářezů.

Pokud nemáte zvětšovák, lze použít obdobně diaprojektor nebo plošný skener. Pokud je zatím dírka menší, než požadovaná, pokračujte v opatrném zvětšování otáčením jehly a zabrušováním smirkovým papírem a opakovanou kontrolou průměru . Pokud je ovšem větší než požadovaná, můžete začít znovu...

Tato fáze je ovlivněna rozhodnutím, který formát jste zvolili. Pokud SLR či DSLR, jste v podstatě hotovi – do krytky bajonetu ( dají se většinou pořídit náhradní za rozumnou cenu) vyříznete doprostřed otvor o průměru cca 1 cm, přes který přilepíte plíšek s dírkou. Podstatné je, aby plíšek doléhal všude a světlo nemohlo „ profukovat“. Protože lepení plíšku na plast nemusí být tak prosté, jak by se zdálo, s výhodou lze použít oboustrannou lepící pásku. Tímto je přístroj připraven k focení. Pokud chcete používat kinofilm mimo SLR , zvolte vhodnou krabičku (fantazii se meze nekladou) a další konstrukce je pak shodná s velkým formátem.

Se starým měcháčem bude práce víc, je potřeba zjistit, jak upevnit plíšek v potřebné vzdálenosti od filmu. Toto řešení jsem z úcty k Voigtlanderu z roku 1927 nerealizoval , takže můžu sloužit pouze teoretickou radou. Vždy je potřeba opatrně odstranit objektiv i celý měch a nahradit destičkou příslušných rozměrů s otvorem překrytým plíškem . Opět musí dobře doléhat po obvodu, aby nedošlo k pronikání parazitního světla. Závěrka v tomto případě byla odstraněna spolu s objektivem, takže je nutno ji simulovat vhodnou krytkou , v nouzi postačí překrýt dírku černou samolepící páskou, kterou při expozici vždy odlepíte (expoziční časy jsou v řádu vteřin, takže to není až takový problém).

Pokud jste se rozhodli pro stavbu většího formátu nebo neobvyklou konstrukci (negativ může být uložen i v plechovce po obvodu - válcová plocha má větší úhel záběru a zajímavě deformovanou perspektivu) , může být použito více dírek atp., musíte si potřebnou skříňku „vyrobit“ vlastními silami. Kreativitě se meze nekladou. Jako příklad uvedu cestu, kterou jsem zvolil já . Pro první pokusy jsem použil papírovou krabici od bot. Výšku jsem upravil na 70mm, do středu dna jsem prořízl otvor a překryl jej plíškem s dírkou. Jako závěrku jsem použil černou lepící pásku . Stejnou páskou jsem vlepil do víka obyčejný ČB matný fotopapír 13x18cm Fomaspeed normální gradace ve fotokomoře při ochranném osvětlení. To je samozřejmě možné i potmě ( při trošce cviku a snahy). Obvod krabice a víka jsem pak rovněž oblepil páskou, abych zabránil náhodnému otevření a pronikání parazitního světla. Expoziční časy jsou samozřejmě mnohem delší , v řádu minut či hodin, ale pro první pokus to nevadí. Menší formát lze pochopitelně realizovat jinou vhodnou světlotěsnou krabicí potřebných rozměrů.

Takže máte svou první fotografii pořízenou dírkovou komorou. Ale co s ní dál. Opět záleží na tom, jaký formát jste zvolili a jak dalece zkušení černokomorníci jste . V případě kinofilmu či formátu 6x9 lze s výhodou použít služeb minilabu, které dodají následně i zvětšené fotografie. Obraz ovšem nebude mít ještě plnou „šťávu“ dírko-fotografie (zvláště u kinofilmu) , která přichází až s větším formátem.

Při volbě většího formátu jste ovšem odkázání na vlastní síly, neboť málokterý minilab zpracuje planfilm formátu 10x15 cm či větší, o zvětšování nemluvě. Buď máte vlastní fotokomoru či někoho známého , kdo ji má, pak je zpracování v podstatě obdobou běžného procesu negativ - pozitiv, ovšem s tím, že film nelze volat v tanku, ale v miskách a pozitiv se musí realizovat jako kontaktní kopie . Pozitiv lze ovšem pak snadno naskenovat na plošném skeneru a vzhledem k určité neostrosti dané dírkovou fotografií je to snadné i na celkem nekvalitních skenerech . Papírový negativ si budete muset vyvolat sami zcela určitě, aspoň nevím o komerčním minilabu, kam byste jej mohli zanést. Pakliže jste vyvolávání již někdy provozovali, jistě víte , jak na to a následující pasáž můžete smělě přeskočit.

Pokud ovšem temnou komoru nemáte, nezbývá, než opět improvizovat. Ale ani toto není za hranicí dostupnosti běžně vybavené domácnosti. Pokud jste začali pokusy s pozitivním fotopapírem , máte situaci usnadněnu. Musíte si opatřit dvě misky takových rozměrů, aby se papír do nich vešel. Nejlepší jsou samozřejmě klasické fotomisky , které se teď dají opatřit často v bazaru za směšnou cenu či různé plastové misky pro zmrazování potravin. Na místě pinzet poslouží kolíčky na prádlo nebo lze použít i vlastní prsty ( pokud je nebudete olizovat, nebezpečí akutní otravy nehrozí, mám to osobně vyzkoušeno :) Nachystejte si příslušné chemikálie - vývojku a ustalovač , opět lze s výhodou použít pro přípravu tekuté koncentráty dle doporučení výrobce a v zatemněné místnosti vyvolávejte předepsanou dobu, opláchněte ve vodě a ustalte . Jako poslední lázeň po vyprání ustáleného filmu použijejte vodu s kapku saponátu (opravdu stačí jedna kapka). Pak stačí usušit (opět lze s výhodou pro sušení filmu použít prádelní šňůru a kolíček na prádlo , papír nechte sušit opřený ve svislé poloze) a kochat se negativem první fotky pořízeným touto netradiční metodou.

Pokud máte negativ na filmu, je možno jej buď naskenovat a dále zpracovat obvyklým způsobem (pokud máte dostatečně velký skener s možností skenovat transparentní předlohy ) a nebo si musíte vyrobit kontaktní kopii na papír. Ani toto není složité, stačí potmě položit film na papír, přiložit kouskem čistého skla a na krátkou dobu (řádově vteřiny , závisí na vzdálenosti a intenzitě světelného zdroje) osvítit. Pak již papír potmě (pokud nemáte k dispozici ochranné žlutozelené nebo červené osvětlení) vyvolat stejně jako negativ , ovšem v příslušné vývojce, usušit a následně popřípadě rovněž naskenovat.

Pokud jste exponovali přímo na papír, stačí rovnou naskenovat a v libovolném graf. editoru převézt na negativ, čímž získáte pozitiv. Další zpracování je již obvyklým digitálním způsobem . Je samozřejmě možné udělat si i z papírového negativu kontaktní kopii opět na papír, je to ovšem nutno dělat za mokra a nepříjemně vzrůstá kontrast a ztrácí se detaily. S ohledem na to , že skener je již celkem běžně dostupný a následné zpracování v digilabu rovněž, volil bych raději tuto cestu.

Celé takto popsané to může připadat složité a pracné, ale vzhledem k tomu, že u takto velkého formátu pravděpodobně nebudete dělat víc snímků než jeden denně , vlastní zpracování se po několika opakováních stane rutinní a prostou záležitostí. Ještě je potřeba upozornit, že vývojka nechává po zaschnutí velmi vytrvalé fleky, většinou hnědé či žluté barvy , nejen na oděvu, ale i na stěnách, stolech, vanách... a proto je na místě po sobě dobře uklidit, aby nedošlo ke zbytečným bouřkám na domácím nebi.

Pokud se vám podařilo udělat svou první fotku touto metodou a s překvapením zjišťujete, že to opravdu funguje, překousnete podivné pohledy okolí , považující vás za blázny, a budete chtít dělat další záběry, začnete nacházet slabiny vaší dírkové komory. Pokud jste si zvolili menší formát, zatoužíte po větším, protože jen tak lze zachytit více detailů . Pokud jste vyrobili první fotku v krabici od bot, je vám jasné, že takto moc fotek udělat nelze, neb je to nekonečně nepraktické a krabice nemá moc dobré mechanické vlastnosti a vlhko jí taky nesvědčí . A tak se dáte cestou výroby něčeho, co bude umožňovat zachovat velký formát a přitom i jistou operativnost. Budete se chtít rozloučit s expozicí na papír, protože ty časy jsou opravdu velmi dlouhé , i když pro některé situace jej lze rovněž použít. Opět začnete od dírky, pokud ji nemáte hotovou již od předchozích pokusů ve správném průměru.

Na VF dírkovou komoru stačí na výrobu bedýnky použít nějaký pevnější materiál, např. modelářskou překližku či cokoli, co se snadno opracovává a spojuje . Některé z možných způsobů konstrukce jsou patrné z fotografií mých „milášků“, v prvním případě bylo jako konstrukční materiál použito zbytků dílců plovoucí podlahy, ve druhém tzv. kuprextit , sklolaminát potažený měděným plechem, který se snadno spojuje pájením, tento lze získat v prodejnách s elektrotechnickým materiálem. V obou případech je opracování zcela v možnostech domácího kutila . Pokud to myslíte opravdu smrtelně vážně a vadí vám nepohodlí výměny filmu potmě, můžete zvolit jako zadní stěnu kazety na plochý film, používané u velko formátových přístrojů . Tyto jsou ovšem natolik drahé, že vždycky, když mi vadí možnost pouze jediného snímku, vzpomenu si na jejich cenu a řeknu si, že to zase tak strašné není . Upevnění filmu na vnitřní straně zadní stěny je rovněž možné různými způsoby - prostým přelepením rohů filmu lepící páskou při každém zakládání nového filmu, zasouváním pod obdobu foto růžků , kterými byly kdysi upevňovány fotografie v albech, nebo zářezy, do kterých se film zasune a podobně. Tuto část konstrukce je potřeba řešit celkem pečlivě , neboť film je nutno vkládat potmě a pouze za pomocí hmatu, přičemž jej nesmíte umatlat nebo poškrábat. Upevnění zadní stěny musí být řešeno tak, aby nedocházelo k průniku parazitního světla do komory , přesto musí umožňovat výměnu negativu. Vnitřní stranu komory je vhodné vylepit černým matným papírem nebo látkou, jednak se tím zamezí případným odrazům a navíc se bezpečněji komora světelně „utěsní“ . Hrany zadní stěny lze oblepit pěnovým těsněním na okna, které rovněž do jisté míry zamezí průniku světla. Konkrétní nákres neuvádím, protože vlastní stavba silně závisí na vašich možnostech a schopnostech.

Jako závěrku lze použít například krytku na objektiv a obroučku ze starého filtru, který zbavíme skla a přilepíme před dírku, nebo malou clonku upevněnou na jednom šroubku , jejíž přesunutím můžeme dírku odkrýt a zase zakrýt.

Na místě hledáčku (pokud ho nutně potřebujeme, po krátké praxi získáme dostatečný odhad úhlu záběru i bez něj) lze použít například dveřní širokoúhlé kukátko s maskou odpovídající úhlu záběru.

Neměli byste rovněž zapomenout na stativový šroub, na jehož nejjednodušší realizací je pořídit v obchodě s foto potřebami redukci, která se používá mezi stativem a VF kamerami . Stativ je totiž v podstatě bezpodmínečně nutný, nejen kvůli zamezení stržení při expozici, ale aby bylo možno kameru vůbec nějak postavit či nasměrovat.

Vlastní konstrukce při troše šikovnosti a základním vybavení trvá několik hodin a náklady se pohybují v řádu stovek korun dle použitého materiálu. Samozřejmě lze koupit i dírkové komory hotové , nevím zda i u nás, ale v zahraničí určitě, nicméně jejich cena je často srovnatelná s klasickými zrcadlovkami střední třídy a pocit při pohledu na fotku pořízenou vlastnoručně vyrobeným přístrojem je k nezaplacení.

Pokud jste se prokousali až sem a rozhodli to zkusit, přeji mnoho úspěchu a dobré světlo. Pokud máte pocit, že konstrukce komory či dírky je nad vaše síly, rád pomohu radou dle svých a vašich možností.

Po téměř roce od napsání tohoto článku si dovolím doplnit několik zkušeností z další praxe.

Vinětaci lze ve velké míře ovlivnit tvarováním negativu, pokud by byl v ideálním případě nanesen na kulové ploše tak, aby byla dodržena konstantní vzdálenost mezi dírkou a negativem po celé ploše . Tvarováním negativu lze dosáhnout navíc zajímavých efektů.

Ostrost nezávisí tolik na přesnosti dírky (průměr, tvar) jako na tloušťce materiálu, ve kterém je dírka vyrobena. Tvar do jisté míry ovlivňuje chování v protisvětle, průměr pak délku expozice ( ekvivalentní clonové číslo)

Pokud je komora konstruována pro formát 6x9 nebo 6x6 cm včetně transportu filmu, lze snadno realizovat barevné pinhole, které sice vyžadují pečlivější výběr motivu, mají ovšem další rozměr – barvu , viz galerie. Navíc umožňují exponovat více snímků bez nutnosti výměny negativu. Pro kinofilm či digi platí samozřejmě totéž, ale formát nebo konstrukce (ohnisková vzdálenost) jsou určitým omezením.

Pozitiv většinou nepořizuji klasickou mokrou cestou, skeny z formátu 6x9 či 13x18 cm jsou víc než dostatečně kvalitní i na obyčejném plochém skeneru. Vlastní pozitiv je vhodné pro zvýšení účinku tónovat (sépie).

Hodně záleží na světlotěsnosti aparátu, pokud chcete používat jako negativ film. Stačí i malá netěsnost a kvalita zobrazení prudce klesá.

Lze fotit proti slunci, při vhodném umístění slunce v záběru lze docílit efektu slunečního deště, stanovení přesné expozice je ovšem složitější.

Lze fotit i cosi jako makro, i když je to dost obtížné (díky úhlu záběru nelze dosáhnout lepšího poměru zvětšení než 3-2 :1, navíc je potřeba si uvědomit, že pro zobrazení 1:1 je předmětová vzdálenost rovná ohniskové vzdálenosti, což může být problém.